Rozhovor před startem: Andrew Feustel, letový specialista

Proč jste se chtěl stát astronautem?

Na to se mě vlastně ptá hodně lidí, ale k odpovědi se možná dostanu teď poprvé. Když jsem vyrůstal, myslel jsem si, že až budu dospělý, budeme astronauty všichni. Je zřejmé, že tak to není a že jsme nedosáhli takového pokroku, jakého jsem myslel, že dosáhneme, ale když jsem vyrůstal, věřil jsem, že v určitou chvíli svého života bude mé místo právě v tomhle oboru. Myslím, že když jsem studoval na univerzitě – jsem geolog a geofyzik – říkal jsem si: to by bylo skvělé naučit se něco o horninách, nerostech a geologii a pak při letu na Měsíc díky svým znalostem a zkušenostem pomáhat lidem využívat zdroje, které tam jsou. Vždy jsem se zajímal o trysková letadla a létání a se zájmem jsem sledoval, jak naši z Apolla vystoupili na Měsíc. Tyhle věci mě bavily a opravdu mě zaujaly, takže jsem si myslel, že všichni, celé lidské pokolení, dosáhne takového pokroku, že cestování vesmírem a zkoumání vesmíru budou běžné.

Doufám, že nás tím směrem povedete, ale začněme od začátku. Povězte mi něco o svém rodišti, a kde jste vyrůstal.

Od svých deseti let jsem vyrůstal v městečku Lake Orion ve státě Michigan, což je předměstí Detroitu, a předtím jsem žil v Royal Oak ve státě Michigan, což je také jedno z detroitských předměstí, jen Lake Orion je o něco dále od města. Člověk si vybaví krásné vzpomínky na léto i zimu. Myslím, že zimy byly fajn, hodně jsme lyžovali a jezdili na sněžných skútrech. V létě jsme se lyžovali na vodních lyžích, a jelikož jsme bydleli na předměstí Detroitu, což je město aut, začal jsem se v útlém věku zajímat o automobily. Můj otec a strýc pracovali jako inženýři u společnosti Ford, a když vyrůstáte v Detroitu, což je opravdu město aut, kde v automobilovém průmyslu pracují všichni, myslím, že přirozeně tíhnete k tomu, že se vám auta líbí, takže spoustu let v mladém věku jezdíte závody na silničních i motokrosových motorkách a motokárách. Když jsem vyšel ze střední školy, pořád mě tyhle věci bavilo dělat a pracoval jsem jako mechanik v autodílně poblíž Detroitu. Takže takhle nějak vypadalo mé dětství, dělal jsem všechny tyhle zábavné věci, ale spousta z nich se točila kolem motosportu a práce s mechanickými předměty.

To místo i lidé v něm měli zřejmě velký vliv na to, čím jste se stal.

Ano, bylo to tak, velmi přímý vliv.

Měl jste příležitost si to uvědomit během svého posledního letu?

Myslím, že ta doba, kterou jsem v životě strávil s nářadím v ruce, a znalost nástrojů a prostředí mi umožnily v pohodě zvládat to, co dělám. Mám na mysli práci rukama, ani ne tak výstup do volného kosmického prostoru, protože to je nová věc pro každého. Ale nemusel jsem tolik soustředit na vlastní prováděné úkony. Byly samozřejmě důležité a zásadní, ale nevyžadovaly ode mě tolik soustředění a umožňovaly mi vnímat, co dalšího se děje kolem mě. Například to, že pod námi se otáčí Země a my nad ní letíme rychlostí přes 27 000 kilometrů za hodinu a všechny tyhle věci. Měl jsem tak trochu víc času, abych si to uvědomil.

Jaký byl pohled na domov z vesmíru?

No, byl moc pěkný. Během mise STS-125 jsme byli nějakých 480 kilometrů nad zemí, což je asi o sto šedesát kilometrů výš, než létá Mezinárodní vesmírná stanice, takže jsme viděli Zemi v širším záběru. Bohužel jsme kvůli oběžné dráze Hubbleova dalekohledu zůstávali hodně blízko rovníku naší planety, takže jsme byli od rovníku zhruba 25 stupňů na každou stranu, zatímco mise k Mezinárodní vesmírné stanici se pohybuje až do 55 stupňů od rovníku, přičemž vesmírná stanice sama letí na částí Kanady. Během mise k Hubbleovu dalekohledu jsme dostali jen na úroveň Kokosové pláže na Floridě. Pohled je z větší výšky a je širší, ale nakonec z planety nevidíme moc, protože nelétáme tak daleko na sever a na jih od rovníku.

Takže jste neměl příležitost podívat se přímo dolů pod sebe a vidět svůj domov…

Je to tak. Vidíte věci pod hodně ostrým úhlem, což je ovšem také velice krásné. Mám několik nádherných vzpomínek na vesmír, asi tak tři nebo čtyři, a k těm nejlepším patří ta, když jsem se během výstupu do volného kosmického prostoru, právě při přeletu nad New Orleans, podíval na sever a viděl jsem stát Michigan, odkud pocházím. Viděl jsem ho v dálce a byl prostě nádherný. Viděl jsem ho pod úhlem, takže jsem rozeznával Velká jezera, a právě se nořil do tmy, ale byl to prostě krásný pohled. Říkal jsem si, to je paráda – to je můj domov, můj stát, prakticky vidím místo, kde jsem vyrostl, nebo alespoň přibližně. Jedna z dalších skvělých vzpomínek je přelet nad Houstonem. Při svém prvním výstupu do volného kosmického prostoru jsem až na konci výstupu na robotickém rameni měl před sebou Zemi a raketoplán byl za mnou, takže mezi mnou a Zemí nebylo nic než čelní kryt mého skafandru, a když jsem se podíval přímo dolů na Houston, viděl jsem všechno. Možná jsem to nemohl vidět, ale určitě jsem dokázal určit, kde je Beltway 8 a 610 a všechny dálnice, které k němu vedou, a jasně jsem viděl na Clear Lake, kde stojí náš dům, byl jsem přímo nad ním, takže to bylo moc pěkné. A pak Havaj, pohled na ni z vesmíru byl opravdu velkolepý. Na to mám taky živé vzpomínky.

Už jste se toho dotkl. Povězte něco o své studijní a profesní dráze, která vás dovedla k tomu, že jste se stal astronautem.

Vyšel jsem ze střední školy a zůstal jsem v našem městě. Chodil tři roky na Oakland Community College, kde jsem získal titul v geologických vědách, vlastně je to nižší vědecká hodnost, dvouletý obor. Studoval jsem ho tři roky, specializoval jsem se na geologii a jako vedlejší obor jsem měl průmyslový design. Takže se dá říci, že jsem měl dvě různé profesní dráhy, jednu jako vědec a jednu jako návrhář automobilů. Tyhle dvě věci jsem chtěl dělat a rozhodl se pak pro vědeckou dráhu namísto té řekněme výtvarné. Když jsem chodil na vysokou školu, pracoval jsem zároveň jako mechanik v autodílně, kde se opravovaly veterány. Firma se jmenovala International Auto Works a opravovali jsme Jaguáry z 50. let a nic jiného. Přivezlo se auto, to jsme rozebrali do posledního šroubku, takže zbyl jen rám a karosérie. Ty jsme poslali k odstranění starých nátěrů a do lakovny a potom jsme pomalu dávali ta auta zase zpátky dohromady z nových kusů a součástí a dělali z nich pojízdná vozidla. Takže ty tři roky jsem chodil do práce a zároveň do školy. Pak jsem tam pracoval ještě několik let o prázdninách, ale když jsem odešel z Oakland Community College, přihlásil jsem se na univerzitu Purdue a získal bakalářský titul v geofyzice neboli geologii země, což je pořád ještě geologie, ale se zaměřením na geofyziku, a ta je zase něco jako fyzika země nebo využití fyziky k tomu, abychom poznali, co se děje pod zemským povrchem. Se zápočty a zkouškami z Oakland Community College jsem přešel na univerzitu Purdue, během tří let jsem si dodělal zbývající dva roky, které mi scházely k bakalářskému titulu v geofyzice. Na univerzitě jsem zůstal a získal inženýrský titul v geofyzice a pak jsem šel na Queen’s University v Kingstonu ve státě Ontario, kde jsem dělal doktorát PhD v seismologii. Tam jsem studoval seismické jevy v podzemních dolech a nějakou dobu jsem pracoval v dolech v Kanadě a ve Spojených státech, kdy jsem instaloval seismická monitorovací zařízení, nebo by se to dalo nazvat systémy pro monitorování zemětřesení v podzemních dolech. Byl to čtyřletý program pro získání titulu PhD. Poté jsem několik let pracoval pro malou inženýrskou poradenskou firmu v Kingstonu ve státě Ontario. Pak jsem jel do Houstonu pracovat pro ExxonMobil Corporation jako specialista pro geofyzikální projekty a dělal průzkumy nalezišť ropy a zemního plynu tady v USA a po celém světě. To trvalo asi tři a půl roku a v roce 2000 mě vybrali jako astronauta. Od té doby uplynulo deset let a teď mě čeká druhý let, mise STS-134.

A právě tahle část Vaší profesní dráhy, tedy „létání do vesmíru“, je tou, která je spojena s možností určitých nebezpečí, takže se vás musím zeptat, Drew, co myslíte, že nám přinášejí lety člověka do vesmíru, proč nám to za to stojí?

Myslím, že to je právě v tom létání: lidé létají do vesmíru. Jde o to, že létáme mimo planetu; v konečném důsledku jde o zvažování možnosti nového domova pro lidský druh jinde než na Zemi. Myslím, že člověk si vždy kladl otázku, co je tam dál. Jsme tu sami, je možné, že bychom byli jediní v tomto nekonečném vesmíru? A já si myslím, že jediný způsob, jak to zjistit, je pořád posouvat hranice, snažit se dostat dál, a to je jen začátek. Tím myslím, že zatím se dokážeme dostat sotva kousek od své planety, ale jednoho dne, pokud budeme pokračovat a technika se bude dále vyvíjet a až budeme lépe znát nebo ovládat způsoby adaptace na okolní prostředí a okolní vesmír, budeme cestovat vesmírem a budeme dělat nejrůznější úžasné věci. Takže si myslím, že to za to stojí, protože můžeme a jsme schopni se v tom zlepšovat. Jednoho dne to bude tak, jak jsem si to jako kluk představoval, že budeme všichni pořád létat do vesmíru a cestovat vesmírem.

Jste členem posádky raketoplánu na misi STS-134.

Ano.

Drew, mohl byste shrnout, jaký je celkový cíl tohoto letu, a říci, jaké úkoly budete během letu plnit?

Celkové cíle letu, to je dost široká otázka, ale pokusím se to shrnout. Naším hlavním nákladem je alfamagnetický spektrometr, což je vědecký přístroj, který vezeme v raketoplánu, abychom ho umístili na vnější visutý nosník vesmírné stanice. Je to věc za 2 miliardy dolarů, na které se podílelo šestnáct zúčastněných zemí a na které pracovalo v minulosti asi pět set vědců. Experimentální vývoj trval asi dvacet let a zařízení je nástupcem AMS 1, alfamagnetického spektrometru 1, který letěl s raketoplánem už kdysi, v roce [1998]…, takže tohle je jeho experimentální nástupce, ale zůstane na vesmírné stanici natrvalo a doufáme, že bude sbírat data, fyzikální data o vysokoenergetických částicích, po celý zbytek životnosti vesmírné stanice. Takže to je náš hlavní náklad. Do volného kosmického prostoru vystoupí šest členů posádky, samí muži, jeden evropský astronaut – Roberto Vittori, a během mise provedeme čtyři výstupy do volného kosmického prostoru. Žádný z nich se netýká AMS, ale všechno jsou to, dalo by se říci, výstupy do kosmu k provedení běžných oprav nebo údržby vesmírné stanice.

Všichni členové vaší posádky na vesmírné stanici už byli; všech šest už samozřejmě předtím letělo do vesmíru… dva z astronautů mají za sebou dlouhodobé mise na vesmírné stanici. Je to pro skupinu během příprav na tento let přínosem?

Řekl bych, že ano. V tomto ohledu máme jedinečnou posádku, takže když se podíváte na sestavu, máme tam tři členy, kteří letěli v raketoplánu – já, Mark Kelly a Greg Johnson. Greg Chamitoff také letěl v raketoplánu, ale ne jako člen posádky, přepravil se na svou dlouhodobou šestiměsíční misi na vesmírné stanici. Mike Fincke nikdy raketoplánem neletěl, ale zato strávil na vesmírné stanici rok, letěl tam v raketě Sojuz. Roberto Vittori má za sebou dva lety k vesmírné stanici, ale nikdy tam nebyl dlouhou dobu; myslím, že pokaždé strávil na stanici asi týden a také letěl pouze s Rusy, takže máme dohromady nejen spoustu zkušeností, ale spoustu rozmanitých zkušeností. A já sám jsem se k vesmírné stanici nikdy nepodíval, letěl jsem jen k Hubbleovu dalekohledu, což je úplně odlišný typ mise, takže každý z nás, i když máme dohromady hodně zkušeností, má většinou jiné zkušenosti než ti ostatní, což bylo v mnoha ohledech přínosné, když jsme se připravovali, jelikož každý z nás má jiný způsob jak řešit úkoly a cíle a také problémy. Myslím, že to bylo pozitivní. Tým měl spoustu růstových bolestí, dozvídali jsme se víc jeden o druhém a o tom, jak jsme dělali věci dřív a o všech našich zkušenostech, ale celkově myslím, že díky tomu jsme jako posádka o to silnější, máme více způsobů, jak se k problémům postavit.

Pojďme říci něco o nákladu, který na stanici vezete.

OK.

Začněme zařízením EXPRESS Logistics Carrier 3.

OK.

Povězte mi, co to je.

EXPRESS Logistics Carrier 3, my mu říkáme ELC-3, je jedním ze čtyř takových zařízení, která zůstanou na vesmírné stanici natrvalo. Jedním z komponentů našeho zařízení EXPRESS Logistics Carrier je [náhradní] robotické rameno [pro] SPDM, což je systém jemné manipulace pro zvláštní účely (Special Purpose Dexterous Manipulator), a ten umožňuje robotickému ramenu Canadarm2 na vesmírné stanici provádět úkoly, které jinak provádějí astronauti při výstupu do volného kosmického prostoru. Takže v podstatě jsou to takové paže a ruce, které umožňují provádět činnosti, které bychom normálně dělali my. Trvá to ale mnohem déle a vyžaduje to významný podíl práce řídícího týmu na Zemi. Takže to je jedna ze součástí, asi jedna z těch hlavních, které máme na ELC. Jinak jsou to zásobníky s náhradními díly pro vesmírnou stanici.

Co to vlastně obnáší, než ho spolu s dalšími členy posádky vyjmete z nákladového prostoru, nainstalujete a umístíte na horní stranu nosníku, kam patří?

Instaluje se roboticky, s instalací ELC nesouvisí žádný výstup do volného kosmického prostoru. Naše práce spočívá v tom, že pomocí robotického ramene Canadarm vyjmeme tuto součást z nákladového prostoru raketoplánu a umístíme ji tak, aby robotické rameno Canadarm2 z vesmírné stanice mohlo pro ELC sáhnout a uchopit ho. Říkáme tomu předávka. Pak už mají ELC oni a přesunou ho na jeho trvalé místo na vesmírné stanici.

Druhou významnou součástí, která se vznese vzhůru ve vašem nákladovém prostoru, je alfamagnetický spektrometr. Už jste o něm před chvílí mluvil, ale řekněte mi více: povězte, co tam nahoře na visutém nosníku vesmírné stanice dělá.

Popíšu vám to, jak nejlépe umím, i když se nezabývám fyzikou částic, snad se mi to povede. Je to dost velká součást, má v průměru velikost zhruba celého nákladového prostoru, což je asi 4 metry, a má tvar tak trochu jako písmeno O, klidně si ho tak můžete představit. Účelem toho zařízení je detekovat částice, kosmické paprsky a částice ve vesmíru, které procházejí magnetem. Magnet má tu funkci, že ohýbá dráhu částic, když prolétají vnitřním kruhovým otvorem, a pomáhá tak částice detekovat nebo charakterizovat, o jaké částice se jedná. Alfamagnetický spektrometr (AMS) byl zkonstruován, aby ve vesmíru pátral po temné hmotě, která tvoří v podstatě nějakých sedmdesát procent vesmíru; domníváme se, že tomu tak je, na základě odhadů velikostí planet a hvězd a gravitačního pole. Máme za to, že ve vesmíru existuje mnohem více hmoty a energie, než můžeme vidět, temná hmota a temná energie. Takže cílem AMS je tyto vysokoenergetické částice charakterizovat a pokusit se určit, které z nich představují antihmotu. Konkrétně je spektrometr nastaven, myslím, na antihelium a antiuhlík. Pak má také charakterizovat každou částici, která jím prochází, z hlediska její hmotnosti, náboje a celkové energie. Je tam řada detektorů, jakoby takový dort poskládaný z vrstev uvnitř zařízení, takže jak částice prochází kruhem, každá z těch vrstev má jinou funkci, která má pomoci charakterizovat hmotnost, náboj nebo energii té prolétající částice, abychom zjistili, jaká částice to vlastně je. Výhodou zařízení je to, že na Zemi bychom sice mohli postavit urychlovače částic s magnety a mohli bychom se pokusit na nich částice urychlit a nakonec je roztříštit o detektor nebo o jinou částici, čímž vzniknou částice nové, jenže vlastně nedokážeme dosáhnout takové hladiny energie, jaká je potřebná, zatímco ve vesmíru máme vysokoenergetické částice, které jsou vždy přítomné a nejsou zeslabeny atmosférou Země nebo magnetickým polem. Takže vesmír je místo k měření těchto vysokoenergetických částic v jejich tak říkajíc surovém, původním stavu. Říkáme tomu měření in situ. Tohle zařízení je na visutém nosníku a ty vysokoenergetické částice o velmi vysokých rychlostech, vyšších, než na jaké je dokážeme urychlit na Zemi, detektorem neustále procházejí a my využíváme různé vrstvy v zařízení k popisu toho, o jaké částice se jedná. Takže je to něco, o čem se domníváme, že se nám povede provést, co se týká vytváření částic na Zemi, abychom pak charakterizovali, jaké částice to jsou.

Myslím ale, že další otázkou je proč? Proč chceme tyto částice detekovat? Jaký má význam po nich pátrat?

To je otázka celé vědy: proč vůbec něco zkoumáme? Je to vlastně zkoumání vesmíru a je to pro nás způsob, jak zjistit, co v něm je, z čeho se vesmír skládá, kde vůbec začal – je to podobné tomu, co dělá Hubbleův dalekohled, dívá se zpátky do historie vesmíru. Když tyto částice, které na Zemi nevidíme, které tu nemůžeme detekovat, které tu můžeme jen předpokládat, popíšeme a budeme po nich ve vesmíru pátrat, můžeme lépe definovat a pochopit, jaké je uspořádání vesmíru, jaký je jeho původ, jak se vyvíjel a kam směřuje.

Takže to má tenhle jediný význam?

Tohle je význam, který dokážu chápat. Jsem si jist, že toho bude mnohem, mnohem víc, ale je to důležitý experiment.

Povězte něco o postupu. Jak se AMS dostane z nákladového prostoru a na své místo?

AMS vypadá podobně jako paleta s ELC, nebo vlastně jakýkoli jiný náklad, který letí na vesmírnou stanici v nákladovém prostoru raketoplánu, takže pomocí robotického ramene Canadarm zařízení vyzdvihneme z nákladového prostoru a robotické rameno Canadarm2 z vesmírné stanice se pro něj natáhne, převezme ho a umístí až nahoru na visutý nosník, konkrétně se to zařízení připevní na vnitřní stranu jednoho z visutých nosníků na pravoboku vesmírné stanice. Takže při pohledu na vesmírnou stanici zepředu by bylo vlevo, na horní hraně nosníku.

Z toho směru, odkud přichází kosmické záření?

Myslím, že ani tak nezáleží na tom, kde je zařízení umístěno. To místo vyšlo jako nejlepší z tepelného hlediska a také je to místo, které je k dispozici, protože ty částice samozřejmě tam nahoře přilétají ze všech možných směrů.

Plán mise, jak jste řekl, počítá se třemi, nebo vlastně čtyřmi výstupy do volného kosmického prostoru, které provedou tři týmy astronautů.

Ano.

Jaká je vaše úloha v této skupinové práci?

Takže máme tři týmy astronautů pro výstup do volného kosmického prostoru a já jsem měl to štěstí, že jsem byl určen jako EV1 neboli hlavní astronaut provádějící výstupy do volného kosmického prostoru na této misi. Vedu tým dvou dalších astronautů, kterými jsou Mike Fincke a Greg Chamitoff, kteří byli oba členy posádky během dlouhodobých pobytů na vesmírné stanici. Greg ještě nikdy výstup do volného kosmického prostoru neabsolvoval, takže se na ty dva výstupy během mise opravdu moc těší. Mike Fincke a já budeme společně pracovat při těch třech zbývajících výstupech během mise. Takže první výstup do volného kosmického prostoru (EVA1), to budu já a Greg Chamitoff, EVA2 já a Mike Fincke, EVA3 já a Mike Fincke a pak EVA4 Mike Fincke a Greg Chamitoff. Takhle to tedy vychází a je zajímavé vést jako hlavní astronaut provádějící výstupy do volného kosmického prostoru v týmu někoho, jako je Mike Fincke, který byl velitelem vesmírné stanice, a já jsem rád, že budeme dělat spolu. Chci tím říct, že on je bývalý velitel lodi a já něco jako velitel astronautů provádějících výstupy do kosmu, takže to dohromady dává hodně informací, máme v týmu spoustu zkušeností. Myslím, že Mike absolvoval asi šest výstupů v ruském skafandru z lodi Orlan, takže s výstupy do volného kosmického prostoru zkušenosti má, jenom ne v americkém skafandru.

A během výstupů ten z vás, který nebude venku, bude řídit věci zevnitř.

Ano. Ten, kdo není venku, je takříkajíc rozehrávač nebo režisér, který pracuje na letové palubě raketoplánu, čte choreografii kroků a hlídá nás při dodržování harmonogramu, říká nám, které úkoly se mají udělat jako další.

A tím jste všichni v obraze ohledně všech čtyř výstupů…

Je to tak. Opravdu nám to v tomhle smyslu pomáhá, protože jsme v laboratoři beztížného stavu nacvičovali i role ostatních, takže všichni máme dobrou představu o tom, co obnáší práce astronautů během výstupů. A my, kteří výstupy provádíme, zase potřebujeme mít určité povědomí o tom, jak naše práce působí na toho uvnitř neboli toho režiséra, protože je to spousta úkolů, spousta činností. Ne vždy pracujeme unisono, někdy se rozdělujeme, takže ten uvnitř za nás dva zodpovídá a hlídá nám harmonogram, a také zajišťuje koordinaci s pozemním řízením. Takže uvnitř raketoplánu to vyžaduje také hodně práce. Jde o to zajistit, aby astronauti venku pracovali produktivně, a nezaostávat za nimi, aby všechno mohlo běžet.

Pojďme si promluvit o tom, co je v plánu, alespoň pro tuto chvíli. Takže první výstup, vy a Greg jste venku.

Ano.

Co je v plánu pro první výstup do volného kosmického prostoru?

Plán velké akce, EVA1, má několik cílů. K těm prvním patří materiálové experimenty na mezinárodní vesmírné stanici [Materials International Space Station Experiment, MISSE], což jsou statické experimenty, z nichž některé vyžadují napájení, jiné ne. Zařízení jsou osazena na visutých nosnících vesmírné stanice a jsou vystavena působení vesmíru. V zásadě také zachytávají vesmírné částice, i když ne stejným způsobem jako AMS, ale mají nechráněné vstupní povrchy, říkáme jim expoziční plochy, na kterých jsou materiály. Mohou tam být různé materiály, kovy, textilie, gely nebo cokoli jiného, a zkoumá se vliv působení vesmíru na tyto materiály nebo se to zařízení snaží skutečně zachytit do gelové vrstvy nebo podobného materiálu malé částice pro pozdější analýzu. Takže během prvního výstupu Greg Chamitoff a já půjdeme ven a vyzvedneme dva tyto moduly, které tam jsou myslím už asi přes rok, nebo tam budou asi rok nebo tak nějak, až se k nim dostaneme. Místo nich tam vložíme na stejná místa nové. To je první věc. Ve stejný den nás čeká ještě příprava výstupu EVA2, která obnáší úkol doplnit do jednoho z radiátorů čpavek, který během několika let unikl, takže strávíme první výstup také přípravou pro tyto činnosti během EVA2. Pak zakončíme den prací na americké laboratorní sekci a síťovém uzlu, kde vyložíme antény pro bezdrátovou komunikaci s paletami ELC. Jsou to nové antény, takže s tím bude spojena i nějaká kabeláž a propojování. To nám zabere posledních několik hodin tohoto výstupu.

Fotografie: Letový specialista mise STS-134 Andrew Feustel čeká na zahájení výcvikové lekce v laboratoři beztížného stavu. Foto: NASA

Takže budete mít příležitost prolézt dost velkou část vesmírné stanice?

Je to tak. Téměř při všech výstupech s výjimkou třetího se budeme přesouvat z jednoho konce vesmírné stanice na druhý a tohle pro mě bude nové, protože během mise k Hubbleovu dalekohledu jsme byli v zadní části nákladového prostoru a Hubble nebyl moc daleko, zatímco během mise k vesmírné stanici člověk absolvuje ve skafandru velké vzdálenosti.

Dva dny po prvním výstupu si Mike a Greg vymění místa a půjdou na druhý výstup. Jaké úkoly vás čekají během druhého výstupu?

Mike Fincke a já půjdeme na druhý výstup, Mike půjde dveřmi první, v podstatě je pro ten den určen jako EV1, pak se ve vedení denních činností postupně střídáme. Provedeme druhý výstup a celý den je věnován dvěma věcem, doplnění čpavku do jednoho z radiátorů na levé straně stanice a namazání otočného kloubu systému solárních panelů na levé straně vesmírné stanice. To jsou věci, které už se v minulosti dělaly. Myslím, že už asi třikrát nebo čtyřikrát se provádělo otáčení kloubů systému solárních panelů. Přitom se sundají nějaké kryty a pomocí skutečné mazací pistole se nanese speciální mazivo na tu nosnou plochu, která se otáčí. A doplnění čpavku je také časově náročné. Sice na tom není moc práce kromě otevření a uzavření ventilů a rozpojení a spojení potrubí, ale to samo o sobě je docela ošemetná a nebezpečná záležitost, takže se budeme snažit udělat to co nejlépe. Poctivě jsme to nacvičovali a uděláme, co bude v našich silách, aby nám přitom žádný čpavek neunikl, protože pokud se to stane, pak to znamená, že budeme muset provést další kroky, aby se čpavek, jak my říkáme, vypekl nebo sublimoval z našich skafandrů, než se vrátíme dovnitř. Není to zrovna látka, kterou si člověk chtěl přinést s sebou do vesmírné stanice.

Není to promazání otočného kloubu přesně to, co jste se učil jako kluk, když jste pracoval na autech?

Je to asi úplně přesně to, co jsem se při práci na autech učil, ta mazací pistole vypadá stejně. Vypadá jako pistole na tmel, ale princip je stejný a myslím, že všem nám je dost jasné, o co se tam snažíme; provést to ve vesmíru je ale vždy o něco náročnější.

Určitou dobu už se při provádění výstupu do volného kosmického prostoru na vesmírné stanici postupuje tak, že noc před výstupem astronauti stráví v přetlakové komoře, aby jejich těla byla připravena vyrovnat se s případnou dekompresní nemocí. Před třetím výstupem na této misi vyzkoušíte nový protokol dekompresní přípravy.

Ano.

Řekněte nám něco více o tomto novém postupu.

Dobře.

Tenhle postup nám ukázal Mike Gernhardt, jeden z astronautů ve sboru, a říká se mu In-Suit Light Exercise. Je to protokol dekompresní přípravy pomocí lehkého cvičení ve skafandru. Říkáme mu protokol ISLE, I-S-L-E, je to zkratka slov In-Suit Light Exercise. Obvykle při misi k vesmírné stanici spíme noc před výstupem do volného kosmického prostoru v přetlakové komoře, aby naše těla mohla odstranit dusík z krevního řečiště. Když se pak ráno probudíme a začneme se připravovat na výstup, musíme pak pustit dovnitř další členy posádky, aby nám pomohli do skafandrů, a musíme si nasadit kyslíkové masky se stoprocentním kyslíkem a musíme si je nechat nasazené, aby se nám dusík nedostal znovu do krve. Vedle nocování v přetlakové komoře máme další možnost, která nezahrnuje přenocování v komoře, kde je tlak 10,2 psi [liber na čtvereční palec], ale spočívá v tom, že se ráno vzbudíme, nasadíme si kyslíkové masky a šlapeme slušným tempem deset minut na rotopedu. Tím dostaneme stoprocentní okysličení krve a cvičením se zbavíme dusíku v krevním řečišti. Teď ale máme třetí možnost, kterou je právě protokol dekompresní přípravy pomocí lehkého cvičení ve skafandru, In-Suit Light Exercise. Spočívá v tom, že noc před výstupem se normálně vyspíme, ráno pak vstaneme, oblékneme se do skafandrů úplně běžným způsobem. Potom snížíme tlak v přetlakové komoře a máme ve skafandrech právě ten nominální tlak, a pak ve skafandrech cvičíme. Není to ani cvičení, spíš pohyby rukou a nohou po určitou dobu. Výhodou je to, že jste na stoprocentním kyslíku a v nižším tlaku a přitom cvičíte, takže vlastně spojíte dohromady pobyt v přetlakové komoře s dekompresním cvičením ve skafandru samotném.

A to už jste ve skafandru?

To už jsme ve skafandru, přesně tak. Takže se tím vyhneme šlapání na rotopedu nebo přenocování v přetlakové komoře. Prostě vlezete do skafandru, začnete hýbat rukama a nohama, přičemž dýcháte stoprocentní kyslík při nižším tlaku, a tohle všechno dohromady nám umožňuje vystoupit ze dveří a mít přitom lepší ochranu před symptomy dekompresní nemoci, když pak venku pracujeme při nižších tlacích.

Je to, co děláte ve skafandru, normální příprava před výstupem, nebo to má nějaké zvláštnosti?

Má to určité zvláštnosti. Jeden z našich trenérů pro nácvik pobytu ve skafandru mi dnes řekl, že budeme ve skafandru tancovat Hokey Pokey, takže jsou to docela jednoduché aktivity. Budeme jen trochu pohybovat rukama a nohama a snažit se, aby nám krev proudila o něco rychleji než normálně, a budeme čekat a cíleně tohle provádět. Není to o moc víc pohybů, než by člověk dělal, když se navléká do skafandru, ale jde o to, že je provádíme cíleně, a chráníme se tak proti dekompresní nemoci.

Dobrá, takže plán je takový, že tohle budete dělat před třetím výstupem, až s Mikem půjdete znovu ven…

Mike a já, ano.

Co budete dělat při třetím výstupu?

Třetí výstup byl zařazen do programu na poslední chvíli, takže jsme společně nacvičovali asi rok až do doby asi před měsícem a půl tři výstupy, a teprve teď jsme přidali tenhle čtvrtý výstup. Ten spočívá v tom, že nainstalujeme desku s napájením a datovou přípojkou nebo základnu pro Canadarm2. Tak, aby robotické rameno Canadarm, dosáhlo na vesmírné stanici od jednoho konce k druhému a mohlo provádět různé úkoly. Ruský segment žádnou takovou základnu, na kterou by se rameno mohlo dostat, nemá. Tohle je příležitost, abychom připevnili jeden z těch mechanismů základny na část, které říkáme FGB neboli Functional Cargo Block na části vesmírné stanice [Zarya], aby rameno mohlo dojet do této polohy a provádět některé úkoly v místech, kam předtím nedosáhlo. Takže je to věc, která byla na seznamu, myslím, několik let, jenom se ji nepodařilo nikdy zařadit do programu, a my se teď domníváme, že je to příležitost provést ji během naší mise. Když ji uděláme během naší mise při třetím výstupu, má to tu výhodu, že Mike Fincke strávil dlouhou dobu ve skafandru na ruském segmentu při letu lodí Orlan, takže to, že na ten úkol půjdeme spolu, přičemž on má s tímhle segmentem zkušenost, kterou já nemám, znamená pro tým výhodu, až se do té práce při výstupu pustíme.

Bylo to vlastně v plánu na léto 2010, ale kvůli jinému problému na stanici se věc odložila.

Ano. Odložilo se to, takže to nevyšlo. Není nezvyklé, že se věci odsunou a přeloží se až na další příležitost, což náhodou vyšlo právě na náš let.

A to bude váš úkol na celý třetí výstup?

Je to tak. V zásadě je to hlavní úkol, i když tam máme ještě další vedení kabelů, kterým říkáme „vidlicové“, nemáme pro to lepší slovo, jsou to v podstatě dva kabely, které se rozbočují ve tvaru písmene Y. Jsou dost dlouhé, ale jsou také natažené na ruském modulu a v části amerického modulu. Tam, kde je připojen uzel 1, jak mu říkáme, a ruský modul. No a tohle jsou záložní napájecí kabely pro ruský segment. Takže budeme instalovat dva tyhle kabely a zajistíme možnost záložního napájení pro části ruského segmentu.

Aha. A pak přijde poslední, čtvrtý výstup. To půjdou ven Mike a Greg…

Ano.

Co je v plánu pro tento poslední výstup?

Greg vystoupí jako první a bude to jeho druhý výstup, pro Mika to bude třetí. Hlavním cílem tohoto výstupu je nechat na vesmírné stanici kamerový výložník [Orbiter Boom Sensor System, OBSS], což je zařízení, které v raketoplánu používáme k rozšíření možností robotického ramene raketoplánu. Je osazeno na pravé straně nákladového prostoru raketoplánu, a když provádíme kontroly spodku raketoplánu, vezmeme robotické rameno a výložník, který má na konci různé kamery, vysuneme. Tím rozšíříme dosah a možnosti robotického ramene, když potřebujeme prohlédnout různé části raketoplánu. Ten výložník necháme na vesmírné stanici pro případ, že by někdy bylo potřeba prodloužit robotické rameno Canadarm2. Pokud by z nějakého důvodu chtěli delší rameno, bude tohle zařízení na vesmírné stanici. Vyměníme úchyt, který je na konci výložníku; ten je teď konstruován na robotické rameno raketoplánu, ale my na jeho konec dáme nový upínací přípravek, což je zase jeden z těch přípravků PDGF, stejná součást, jakou dáváme do ruského segmentu; připevníme ho na konec výložníku a necháme ho na stanici pro případ, že by bylo potřeba robotické rameno vesmírné stanice tím výložníkem nastavit.

Povězte mi, kam bude umístěn a co obnáší příprava místa.

Kamerový výložník už tam jednou nechávali. Myslím, že na oběžné dráze ho nechala mise STS-123. V podstatě je osazený přímo nahoře na amerických segmentech stanice na nosníku, takže je to jakoby segment S0 a S1, to znamená na pravé straně, jen trochu nalevo od podélné osy vesmírné stanice. Kamerový výložník se připevní na nosník a to vyžaduje koordinaci s robotickým ramenem Canadarm, což je robotické rameno vesmírné stanice, při usazování kamerového výložníku do polohy, kde budou Mike a Greg připraveni uchopit výložník do klešťových držáků, což jsou v podstatě takové čelisti, které se zaklesnou za úchytky na výložníku a sevřou se jako ruka, dají výložník na místo, upínací přípravky zašroubují a kamerový výložník tak připevní.

Čtyři výstupy, to budete všichni mít…

Budeme se mít co ohánět.

…docela nabitý program.

Ano.

Fotografie: Letový specialista mise STS-134 Andrew Feustel se připravuje na výcvikovou lekci v zařízení s maketou vesmírné lodi v Johnsonově vesmírném středisku NASA. Foto: NASA

Ale nebude se zase až tak lišit od toho, co jste zažil během prvního letu.

To je pravda. Během mise STS-125 jsme provedli pět výstupů a neměli jsme mezi nimi ani jeden den přestávku. Já osobně jsem dělal první, třetí a pátý výstup a mezi nimi jsem měl jeden volný a během druhého a čtvrtého výstupu jsem byl uvnitř a dělal jsem choreografii pro další akci. Na téhle misi budeme dělat výstupy do volného kosmického prostoru v pátý, sedmý, devátý a jedenáctý den letu, takže mezi výstupy vždycky budeme mít jeden den, ale ty dny mezitím nebude dělat výstupy žádný další tým, takže volno mezitím budeme mít vlastně všichni, a ne jen polovina týmu, což bude příjemné.

Ještě něco nového, během setkání a spojení a pak znovu při rozpojení a obletu bude vaše posádka sbírat data v rámci vývojového testovacího cíle nazvaného STORRM, což znamená Sensor Test for Orion Relative Navigation Risk Mitigation (test senzorů systému relativní navigace pro vesmírnou loď Orion).

Ano. To mě těší, že znáte…

Četl jsem o tom.

…všechna slova té zkratky. Ano, my tomu říkáme prostě STORRM.

Bude to znamenat ještě jedno spojení…

Ano.

…se stanicí po oddělení…

Je to tak.

…což je něco, co jsme dosud ještě nikdy neviděli. Řekněte nám k tomu více, k čemu ten test je a co při něm budete dělat.

Ano. Mark Kelly bude určitě schopen podat více informací jako velitel letu a ten, kdo provede vlastní oblet, ale v zásadě jde o to, že při původním spojení provedeme sběr dat. STORRM je zařízení, které používá vlastně kamery, systémy vizuální navigace, které se dívají na odrazné plochy a objekty na vesmírné stanici a podávají přibližující se vesmírné lodi naváděcí a navigační informace. Takže na letové palubě máme laptop a vlastně přímo já mám na starosti monitorování funkcí toho laptopu a hlášení stavu pozemnímu personálu a sledovat, jestli se během přiblížení chová nebo nechová tak, jak čekáme, protože zkusí použít data prvního přiblížení ke kalibraci senzorů, aby mohli vztáhnout vizuální obraz k určité vzdálenosti a poloze v softwaru a samotném hardwaru. Potom, když se odpojíme, uděláme standardní oblet vesmírné stanice. To znamená, že se odpojíme, uděláme jeden oblet, obletíme jedno kolo, a když se vrátíme zpátky na stejné místo, nebo přibližně na stejné místo, kde jsme pod odpojení začali, vystoupáme vzhůru a odletíme nějakých 83 kilometrů nebo možná dál, ale je to pořádný kus od zádi vesmírné stanice. Pak zahájíme druhé přiblížení ke stanici. Myslím, že nejblíže se dostaneme ke stanici až asi na 200 metrů. A při tom návratu zpátky ke stanici budou znovu sbírat data o přiblížení, přičemž tentokrát už snad budou provedeny kalibrace přístrojů díky prvnímu přiblížení. Tohle je ale znovu jen sběr dat a další kalibrace podle záběrů, aby v budoucnosti, když se budou dělat další testy nebo když se to použije v reálném provozu jako vlastní navigační data, bylo zařízení a hardware v připraveném stavu.

A tohle se dělá s myšlenkou na budoucí vesmírná plavidla…

Ano. Byl by to naváděcí systém budoucnosti pro spojení s vesmírnou stanicí pro cokoli, co bude ten systém chtít využít.

STS-134 je poslední plánovaný let raketoplánu Endeavour, a přesto sbírá do záložní data pro nové lety…

Ano, je to tak.

Co vás napadá, když se podíváte na místo raketoplánu v dějinách letu člověka do vesmíru a na výsledky tohoto programu?

Myslíte Endeavour, nebo raketoplány obecně?

Obojí.

Každý ten raketoplán je něčím zvláštní a jedinečný. Všechny létaly a odsloužily si jen malou část toho, k čemu byly konstruovány. Možná ne z hlediska let provozu, ale určitě z hlediska letové životnosti – všechny byly konstruovány na to, aby vydržely sto misí, a my se teď pohybujeme, myslím, někde kolem pětatřicáté mise u většiny raketoplánů. Mou jedinou předchozí zkušeností s vesmírnou lodí byl Atlantis, a to byl skvělý raketoplán. Odvedl svou práci a my jsme s ním přiletěli zpátky. S raketoplánem Endeavour to určitě bude úplně stejné. Všechny ty raketoplány dělaly naprosto jedinečné věci, stejně tak jako celý program raketoplánů nám přinesl historicky významné a jedinečné úspěchy. Takže můj osobní pocit je takový, že je skutečně čas, pokud máme zaměřit pozornost dál než na nízkou oběžnou dráhu Země a raketoplán splnil svůj účel při budování vesmírné stanice. Bylo by žádoucí mít plán nebo nějakou kapacitu, která by se s raketoplánem překrývala. Zřejmě u toho nebudeme s nějakým americkým programem pod záštitou NASA, ale řekl bych, že za nějakou dobu u toho budeme. Možná ne během mé kariéry, možná k tomu nedojde; předpokládám, že to bude za mého života, ale nemyslím si, že bychom přestali zkoumat vesmír nebo létat do vesmíru jen proto, že raketoplány ukončí svůj provoz. Raketoplány určitě dosud odvedly skvělou práci.

Termín vaší mise je blízko několika významných výročí. Máme tu 12. dubna, 50. výročí letu prvního člověka do vesmíru…

Ano.

… 30. výročí letu prvního raketoplánu, pak na začátku května 50. výročí prvního amerického letu do vesmíru. Co vás napadá, když si uvědomíte, že budete ve vesmíru právě v době, kdy si tyto události budeme připomínat?

Možná je příhodné, že mise STS-134 zůstane posledním letem raketoplánu. Možná je to ta pravá chvíle s ním letět, když oslavujeme výročí všech těch velkých začátků vesmírných letů, bude to skvělé završení, které snad povede k dalšímu velkému začátku. Myslím si, že vesmír dobývat nepřestaneme; myslím, že lidé se toho nedokážou vzdát, zvláště dobývání vzdáleného vesmíru. Každý večer se díváme na hvězdy a říkáme si, co je tam dál.

Za posledních padesát let, od doby, kdy letěl [Jurij] Gagarin a [Alan] Shepard, se věci hodně změnily. Zkuste se podívat padesát let do budoucnosti a povězte mi, kde si myslíte, že budeme v té době.

Myslím, že budeme na Marsu, nebo alespoň se k němu vypravíme. Doufám, že budeme schopni dlouhodobého pobytu na Měsíci a že budeme využívat zdroje, o kterých se domníváme, že tam jsou, o kterých víme, že tam jsou, i ty, o nichž nemáme ani potuchy, ale které tam čekají na to, až přiletíme a začneme využívat to, co nám nabízí náš nejbližší soused ve vesmíru.